Lluís Llach
Lluís Llach | |
---|---|
Rodné jméno | Lluís Llach i Grande |
Narození | 7. května 1948 (76 let) Girona |
Povolání | písničkář, spisovatel, politik, hudební producent, politický aktivista a nahrávající umělec |
Ocenění | Catalan Disc of the Year Award (1979) Kříž svatého Jiří (1981) Catalan Disc of the Year Award (1993) Cerverí Award for a song's lyrics (2001) Medal of Honor of the Parliament of Catalonia (2007) Premi de Narrativa Maria Àngels Anglada (2013) prix Méditerranée (2016) … více na Wikidatech |
Webová stránka | www |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lluís Llach i Grande (* 7. května 1948 Verges, Girona) je katalánský hudebník, zpěvák a písničkář, jeden z nejslavnějších umělců zpívajících v katalánštině.
Životopis
Llach se narodil ve Verges, v jeho 9 letech se rodina přestěhovala do Figueres. Na studiích inženýrství v Barceloně se záhy přidal ke hnutí Cançó Nova, které útočilo na Frankovu diktaturu prostřednictví hudby a umění. V roce 1967 vstoupil coby nejmladší člen do seskupení zpěváků-písničkářů Els Setze Jutges („šestnáct soudců“). Rychle se stal proslulým; jeho recitály dokázaly zaplnit i slavný Palau de la Música Catalana.
Jakožto kritikovi režimu mu bylo v roce 1970 zakázáno vystupovat ve Španělsku. Po jednom z vystoupení v roce 1975 byl zatčen a pokutován. V letech 1971–1976 pobýval Llach převážně v pařížském exilu, kde se rovněž proslavil, zejména koncerty v Olympii. Dva měsíce po Frankově smrti se vrátil do Barcelony a opět vystupoval před desítkami tisíc Katalánců. Od roku 1994 žije v severokatalánském městečku Porrera. V posledních letech pendluje mezi Senegalem, kde založil nadaci věnující se rozvojové pomoci místním dětem, a svou katalánskou rezidencí ve vesnici Parlavà nedaleko Girony[1]. V letech 2015–2017 byl poslancem v katalánském parlamentu. V předčasných volbách v prosinci 2017 již nekandidoval, i když se i nadále věnuje politickému aktivismu[1].
Tvorba
Lluís Llach je autorem a interpretem mnoha desítek písní, které zpívá zpravidla sám za doprovodu kytary, případně klavíru; příležitostně vystupuje také jako baryton ve vážné hudbě. V jeho písních se mísí prvky šansonu, latinskoamerické hudby, jazzu, lidové písně; texty zpravidla prostřednictvím nejrůznějších příběhů a obrazů demonstrují katalánskou kulturní identitu, svobodu, odpor vůči fašismu, španělskému centralismu a jazykovému útlaku. Mezi jeho nejznámější písně patří El Bandoler či L'estaca, jejíž sláva se donesla až do Polska, kde ji přetextoval Jacek Kaczmarski pod názvem Mury („zdi“)[1].
Diskografie
|
|
Odkazy
Reference
- ↑ a b c PHOENICKS. Catalunya 2011 [online]. 23. 11. 2019 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Lluís Llach na Wikimedia Commons
- (katalánsky) Stránky Lluise Llacha
- Lluís Llach na YouTube
Nositelé ceny Premio Tenco | |
---|---|
Pro hudebníka | Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023) |
Pro kulturní osobnost | Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023) |